houbo-můší války

Muchomor

Ve vesnici bylo po ránu nějak rušno. Kropilka, moje žena, přišla z trhu jen s jednou rybou, ale zato s plnou náručí novinek. Hlivka, dcera našeho rybáře, prý zmizela v lese a všichni se samozřejmě obávají nejhoršího. Poslední dobou se kolem naší vesnice moc můch nemotalo, ale i tak to musím prošetřit. Jsem totiž zdejší mámitel.

Každá vesnice v Říši má své můchobijce, jsou to lidé určení k tomu, aby vesnici ochraňovali před můchami, a kteří také sem tam něco uloví. Jednou za čas se však narodí dítě nadané, které při správném tréninku dokáže můchy vycítit a nahlédnout do jejich společné mysli. Ti nejlepší se pak dokáží naučit můchy i ovládat. Říkáme jim mámitelé.

Hned jsem si sbalil vše potřebné a vydal se na sever, odkud můchy většinou přilétají. Každé dítě ve vesnici sice ví, že na sever chodí jen můchobijci. V některých vesnicích se cesta na sever a návrat s trofejí považuje za zkoušku mužství, ale u nás to bylo zrušeno už před mnoha lety, když se zde usadil první mámitel, můj učitel. Úmrtnost mladých mužů se tak snížila na méně než polovinu k značné libosti zdejších děvčat.

Ještě nebylo slunce v nadhlavníku, když jsem ucítil první hejno. Nemohlo být dál, než velké rameno Černé řeky. Jak typické, v Království se opět zbavovali svých mrtvých. Tohle na nich nesnáším úplně nejvíc, tu neúctu ke svým starším, padlým v boji, či prostě jen nemocným. Zkrátka jakmile člověk zemře, jakoby na něj najednou všichni v Království zapomněli. Navíc tím, že je hází do řeky způsobují celé Říši nekonečné problémy. Z řeky se nedá voda pít a z mrtvol se rodí můchy, které napadají obyvatele Říše. Jako kdyby ve své pýše zapomněli být také lidmi.

Jakmile jsem věděl, že brzy budou můchy na dohled, sedl jsem si a posvačil. Průnik je velice náročný na koncentraci a vyžaduje hodně energie, díky čemuž jsem už při tréninku několikrát omdlel vyčerpáním, takže se teď radši vždy dopředu posilním. Můchy už sice taky cítí, že je poblíž člověk, ale z nějakého důvodu na nadané lidi neútočí. Někteří mámitelé si dokonce myslí, že oni sami jsou dílem můšího sdíleného vědomí, které se tak snaží s lidmi komunikovat. Já ovšem nikdy nepronikl tak hluboko do vědomí, abych dokázal rozpoznat nějaký alespoň náznak vůle. Zároveň ale netvrdím, že můj trénink už skončil a si jsem absencí vůle jistý.

Amaeniro

Když před půl rokem ministr diplomacie Psilocyp oznámil, že byla opět zahájena mírová jednání, myslel jsem si, že se třeba letos služby nedočkám. Jeden měsíc v roce sice není až tak dlouho, navíc samozřejmě dostanu zaplaceno, ale opět to znamená měsíc zpoždění na projektech. Na projektech, které pro mě znamenají všechno. Málokdo si dnes může dovolit dělat práci, která ho baví. A já jsem jeden z těch šťastných. Někdo by mohl říct, že jsem jen truhlář. Takových je tisíc, a co? Na mne se lidé z okolí začali obracet ve zvláštních případech, když si ostatní truhláři nevědí rady. Moje práce se tak liší kus od kusu a vlastně strávím stejně času nad návrhy a výpočty, jako potom se dřevem.

Strýce Lychena, bratra mé matky, která zemřela při porodu, služba čeká hned měsíc po mně, takže se akorát vystřídáme a teta bude sama jen asi na dva dny. Vždycky žertuje, že to jsou jediné dva dny v roce, kdy má od nás konečně na chvíli pokoj. =) Oba ale víme, že celé ty dva dny tráví po sousedech, aby se necítila sama. =(

Tetička pracuje v královské pekárně, kde je část výplaty vyplácena přímo v pekařském zboží. Když si balím, musím tedy vždy počítat s dvojnásobnou bagáží, protože zkrátka týdenní zásoba pečiva se do kapes nevejde. Většinou to sice dopadne tak, že půlku hned ze začátku věnuji velícím, abych si je naklonil a neposílali mě do přední linie. Semtam z toho dokonce vzniknou i zajímavá "přátelství", kdy například po večerech hrajeme karty a na jednoho se občas dostane i krapet toho vína, které je normálně civilům zakazováno.

Časem jsem se naučil si toho ze svých osobích věcí brát jen velmi málo. Koneckonců o ošacení a stravu se mi stará armáda. S tou stravou to samozřejmě není kdovíjaké, právě proto jsou všechny potraviny dovezené z domova tak ceněné. Letos jsem do svého zavazadla zařadil prakticky jen spodní prádlo, nůž a medailon po mamince pro štěstí. Samozřejmě také trochu černého olova na výkresy, protože za ten měsíc mě vždy napadne spousta nápadů. No a papíry, které jsou v armádě nedostatkovým zbožím, pokud nejste spojový důstojník a nebo vám jeden takový nedluží kvůli kartám. Hehehe... :D A již zmíněný obligátní vak na pečivo od tetičky. =)

Z našeho města vyráží zítra za úsvitu skupina asi 20 mužů včetně mě. I přes jednoho nováčka nás minulý rok bylo o dva víc. Starý Boletal se už dostal za maximální věk služby. Jeden mladý kluk zemřel ještě při cestě, když se v noci opil a vzdálil od ohniště, kde ho překvapila medvědice. Lactorias se želduchům nevrátil z průzkumu. Řekli nám, že si hrál na můchobijce a vyrazil za hranice bez posvátné houby. Byl to nejlepší bojovník od nás, ale do hlavy mu nikdo neviděl. Můchy byly každopádně hlavní důvod, proč se snažím držet od hranic co nejdál. Lidé z Říše jsou sice strašní a některé historky o nich jsou tak odporné, že mnoho mladíků už před první službou radši uteče z domova a nikdy už se nevrátí, než by se s nimi setkali. Já ale stále věřím, že to jsou primárně lidé, i když barbaři.

Tento večer ale strávím s tetou, strýcem a našimi přáteli. Budeme jíst a pít a smát se a vzpomínat. To mi připomíná, že bych měl ještě nanosit vodu na koupel a pořádně se vydrhnout, protože během třídenního pochodu se na hygienu většinou moc nehledí...

Muchomor

Zatraceně! Tyhle průniky mě vždycky dostanou do kolen. Na strukturu můšího vědomí jsem si už zvykl, i když v dětství jsem z toho měl noční můry, ale ty obrazy. Chvílemi si nejsem jistý, jestli ještě můžu být vůbec člověk. Mrtvoly, nesnesitelný smrad, který mi z nějakého důvodu připomíná matku a domov, krev, spousta krve a hlad. Náhle se objeví dívka, na západ od vesnice. Ale to už je dlouho. Co bylo dál? Křik, utíká. Je to Hlivka. Běž! Běž tak jako nikdy! Vzadu je vidět brod a za něj se už můchy neodváží. Malé zaškobrtnutí.

Dál! Co dál? Chtěl jsem vědět víc, ale zdá se, že mé vlastní vědomí si uvědomuje ničivé účinky toho, co bych viděl. Nebo možná můší vědomí cítí, že není možné, abych se mohl vcítit do něčeho, co si právě pochutnává na malé holčičce, kterou znám už od kolíbky. To asi opravdu nedokážu. Zároveň se však na můchy nemůžu zlobit. Díky vhledu jim dokonale rozumím. Nejsou zlé, chtějí jenom přežít. A k tomu potřebují jíst.

Viník přesto existuje. Mrtvoly, ze kterých se můchy pár dní před úplňkem vylíhly samozřejmě připlavaly z Království. Zmocnil se mě takový vztek, když jsem si uvědomil, že kvůli naschválům těch nafoukaných třasořitků z Království musela zemřít Hlivka, která byla vždy usměvavá. Občas nám přinesla několik říčních škeblí a já jí za to vždy vyprávěl příběhy. Někdy se bála, někdy se smála, jindy jí bylo k pláči. Jako dcera, kterou jsme nikdy neměli. Nadaní se totiž rodí neplodní.

Sebral jsem všechny své síly a vnukl můšímu vědomí, aby se celé pokolení shromáždilo u řeky.

Než začalo zapadat slunce, blížili jsme se k hranicím, já a hejno asi 50 můch. Lidé v Království prostě musí vědět, kolik utrpení vytváří. Čím déle jsem zůstával v můším vědomí, tím více jsem se do něj nořil. Jejich mysl byla má a má mysl byla jejich. Choval jsem se přesně tak, jak chtěly, a ony se chovaly přesně tak, jak jsem chtěl já. Cítily mé utrpení. Možná vůbec poprvé v životě cítily hněv. Z jejich bručení byla citelná zuřivost. V jejich bzučení se postupně rozpíjelo mé vědomí.

Zbytek se odehrál jen jakoby ve snu. Velká zeď, šípy, a další, a další. Šípy můchy nezastaví, to jsme přece zkoušeli. Ale ony najednou začaly padat. A jak se jejich počet zmenšoval, tak se zmenšovalo i moje povědomí o světě. Až nebylo.

Amaeniro

Ráno se nás opravdu sešel plný počet. Nikdo nesběhl, na nikoho se nemuselo čekat. Z pahorku nad městem jsme ještě poslali svoje poslední rozloučení, než jsme se opravdu vydali na cestu, ze které se možná někteří z nás nevrátí.

Vedl nás kapitán hraniční stráže Pleurot, se kterým už jsem měl tu čest, takže jsme se hned od začátku měli o čem bavit. Dokonce při jednom vyprávění zmínil i jistého Lychena, ale vzhledem okolnostem historky jsem se radši nepřiznal k potenciální příbuznosti. Zmínil se, že nás i letos bude mít pod taktovkou on, takže jsem se ním už při cestě podělil o zatím ještě čerstvé pečivo.

Druhý den už se vytvořily skupinky, které se bavily hlavně mezi sebou. Snad jen kromě Clavulina, kterému nemohla utéct žádná konverzace, a tak přebíhal od jednoho hloučku k druhému. Na večer nás už docela bolely nohy, takže jsme se utábořili už k pozdnímu odpoledni. Navíc nás na nejbližší cestě už nečekala žádná řeka, takže jsme nechali koně, kteří vezli naši bagáž a některé potřebné zásoby z města, pořádně napít. Večer jsme si pak udělali velký oheň a všichni se podělili o jídlo, které měli z domova na cestu. Poslední večer, kdy jsme ještě mimo službu, i když už jí neunikneme, ale na to teď nechtěl nikdo myslet.

Třetí den nás probudil kapitán s tím, že jestli sebou nepohneme, půjdeme v dešti, což se nikomu z nás nechtělo, takže jsme se urychleně sbalili a vyrazili na cestu. Kapitán měl samozřejmě pravdu. Na počasí měl nos. Všichni jsme do Fortalita, našeho nejbližšího hraničního města, dorazili úplně promočení. Tedy opět všichni kromě Clavulina, který je z platnéřské rodiny a svůj cestovní plášť měl pomazaný nějakým zvláštním voskem, takže nepropoušťel vodu. Naštěstí jsem ho přesvědčil, aby mi k sobě za menší podíl vzal můj vak s pečivem. Zbytek jsem měl bezpečně uzavřený v kožené brašně, kterou jsem si sám navrhnul tak, aby přestála sebevětší nečas.

U brány nás už čekali 4 strážní, mezi které nás kapitán kapitán, a to s ohledem na to, kdo se s kým převážně při cestě bavil. Každá skupina pak zamířila k jedné ze strážních věží na hranici města a Říše. Oddechl jsem si, když jsem zjistil, že moje skupina míří i s kapitánem k hlavní věži. To totiž znamená, že se nebudeme účastnit misí mimo město. Pokud teda nedojde na nejhorší, tedy napadení ze strany Říše. V tom případě by proběhla velká mobilizace po celém Království a lidé ve službě by mezitím museli chránit hranici.

Zrovna jsme se zabydlovali, zdravili se s lidmi, kterým služba právě končila, které jsme měli nahradit, když se ozvalo troubění. Jedno zatroubení znamená urychlené otevření brány z venku. Buď je někdo z družiny raněný nebo jsou pronásledováni přesilou. Jenže ozvalo se i druhé zatroubení. V tu chvíli se nám všem na chvíli zastavilo srdce. To není možné, hned první den služby. Ti chudáci, co měli končit, ještě ani nepustili věž ... a možná už ani neopustí. Dvě zatroubení totiž znamenají útok z venku, a ne jen nějakou zatoulanou můchu, tohle je útok Říše.

Všichni jsme běželi do zbrojnice, abychom se vybavili a připravili na okamžitou defenzivu. Při první službě je každému určena primární zbraň, ve které se od té doby trénuje. Někteří mají to štěstí, že si mohou vybrat, co jim sedí víc. Jiní, jako třeba já, dostanou přidělenu zbraň, které jsou zrovna víc potřeba. Někteří svědomitě cvičí i doma, aby nevypadli ze cviku. Jiné, jako třeba mě, nechávají zbraně zcela chladného, jelikož jsem je pro boj ještě nikdy nemusel použít. No, s tímhle jsem teda nepočítal.

Sáhl jsem po krátkém meči, kterých se tu válel hned tucet a vyběhl na zeď. Mým hlavním úkolem tu bylo bránit lučištníky, kteří už zátím na rozkaz pouštěli jednu vlnu šípů za druhou. Pouštěli šípy na ... u všech duchů ... na to největší hejno můch, co jsem kdy viděl. Žaludek se mi při tom pohledu sevřel. Už chápu to troubení. Tohle není přirozené chování můch. Najednou jsem si uvědomil, že dole někdo křičí jako blázen. Ti lidé z Říše jsou vážně divoši, jsou šílení.

Naštěstí poté, co popadala asi půlka můch, se blázen dole shoutil na zem a můchy začaly jen zmateně poletovat do všech stran, takže už vpodstatě nebyly nebezpečné. Normálně se městům vyhýbaly, takže se nyní najednou ocitly v situaci dosti nepříjemné a ani zřejmě nevěděly jak. Po jejich dobití byli ještě vysláni průzkumníci, aby prohledali nejbližší okolí, jestli nehrozí další útoky, ale už nás nikdo nepovolal, takže jsme si všichni oddechli a některým se v noci povedlo i na chvíli usnout, což jsem jim upřímně záviděl.

Následující den přišlo přidělování jednotlivých stanovišť a úkolů. Clavulin se dostal k zásobování, což nás potěšilo oba. Jeho proto, že bude všude, a mě proto, že budu mít známého u zásobování, což se vždycky hodí. :D Mně bylo přiděleno patro ve věznici. Nemůžu si stěžovat. Práce, u které se moc nenadřu, takže budu mít spoustu času na vymýšlení. Vězňům je záměrně dáváno jen minimum jídla, takže většinou neplýtvají energií na marný pokus o útěk nebo třeba na křičení.

Muchomor

Když jsem se probudil, všude kolem byla tma. Přišel jsem snad o oči? Vpoměl jsem si na poslední chvíle ... před smrtí? Jsem snad už s dušemi? Možná ve světě duší není zrak hlavním smyslem vnímání. Snažil jsem se něco zaslechnout, ale nic jsem nezachytil. Ani žádnou můchu jsem v blízkosti nezachytil. Možná mě můší vědomí spolklo a já se na něm teď podílím. Najednou jsem si ale uvědomil, že mám hmat. Jsem tedy stále v hmotném světě ... ale nevidím. Navíc jsem asi připoutaný, protože se nemohu hýbat. Dokonce i svůj hlas slyším, takže o sluch jsem nepřišel.

Ještě chvíli jsem si přemítal poslední události, než jsem znovu usnul.

Probudil mě zvuk otevírání dveří. V nich se objevil mladý muž zjevně náležící do Království. Takže jsem se zřejmě dostal do jejich zajetí. Skvělé. Buď mě z rozmařilosti budou až do smrti mučit nebo mě rovnou zabijou. V každém případě nic moc vyhlídky.

"Takže divoch se nám přecijen probudil." Muž držel v rukou podnos s chlebem a džbán s vodou.

Haha, divoch, k popukání. :-\ Jako bych to nečekal. "Předpokládám, že to nikoho nezajímá, když jsem ten divoch, ale jmenuju se Muchomor."

"Aha, no, při tom tvém útoku jsi nevypadal jako někdo, kdo umí mluvit." Vlastně si toho moc nepamatuju. Nesmím ale pustit žádnou informaci. Kdyby věděli, že jsem mámitel, určitě by mě chtěli nějak zneužít proti Říši. To radši zemřu pro jejich pobavení.

"To bylo všechno součástí představení." Co jsem to zatraceně mohl vyvádět?

"Tak my k vám posíláme mírové posly a vy k nám posíláte blázny s armádami můch." Přistoupil k lůžku položil podnos na jednu bedýnku a na druhou si sedl.

"To by mě teda zajímalo, kam ty posly posíláte, protože s náma nikdo nevyjednával posledních 30 úplňků. A ty můchy byly čistě moje akce. Nikdo z Říše o tom neví!" Zatraceně, teď jsem se ale trošičku malinko podřekl. Ale ten pyšník by si toho nevšiml, ani kdybych mu to přímo řekl.

"Takže ty můchy přecijen nějak ovládáš." Oči se mu zaleskly a rychle dolil číši vodou. Zatraceně!

"A nějaké lži na mě moc nezkoušej. Ministr diplomacie nás informoval už před půl rokem, že byla mírová jednání zahájena."

"A já ti říkám, že s Říší nikdo nevyjednává. Nikdo z vašich už na naše shromáždění nejezdí ani jako posluchač, natož mluvčí."

"Nechme toho. Tady máš vodu." Přistoupil blíž a přiložil mi číši k bradě. "Po třech dnech spánku by ti, hádám, docela bodla."

"Napít bych se ale ještě zvládl sám." Aspoň teda doufám.

"To nebudu riskovat. Viděl jsem, co umíš."

"Stačí jedna ruka a zbytek klidně nech přivázaný. Co bych ti asi tak mohl udělat?"

"Třeba bys mě nechal ti ukázat, kde mám klíč, a ty bys mě pak zmanipuloval jako ty můchy a přinutil mě pomoct ti k útěku."

"Ale no tak! Manipulovat lidmi umí tak maximálně ten váš ministr. Ale od nás teda nikdo."

"Dobrá tedy. Stráže! Zabezpečte dveře z venku a kdyby se dělo cokoliv podezřelého, tak je neotevírejte dokud nepřijde kapitán." Potom se otočil ke mně a uvolnil mi jedno zápěstí. Věděl jsem, že nesmím udělat žádný podezřelý pohyb, jinak už bych druhou šanci nedostal.

"Díky."

Zatímco jsem jedl, on jenom seděl a pozoroval mě. Ještě jednou mě nechal se napít, než mě znova připoutal a odešel. Potom jsem byl zase sám. Přemýšlel jsem, jestli ještě někdy uvidím Kropilku. A co to mělo znamenat s tím mírovým jednáním? Jedná snad království s nějakou vesnicí, která o tom nezpravuje ostatní? Nebo jsou snad všichni obyvatelé Království obelháváni?

Zaposlouchal jsem se do ticha a vplul do světa snů, kde už na mě Kropilka čekala.

Amaeniro

Kapitána můj včerejší úspěch na poli získávání informací uspokojil natolik, že mi vězně svěřil. Tvářil jsem se jako by to byla samozřejmost, ale ve chvíli, kdy jsem mu odpoutal ruku, modlil jsem se ke všem duchům, aby neudělal nějakou hloupost. Ale dohromady to bylo vlastně docela příjemně vzrušující. Stokrát radši se budu zabývat jedním připoutaným člověkem, než můchami. Dnes se za ním schválně zajdu znuvu podívat. Schválně, jestli se dokáže tak rozpovídat jako včera. :D

Když se blížil čas večeře, kdy dostávají vězni svůj denní příděl, zrovna jsem dokončoval psaní do našeho města. Připojil jsem i část od Clavulina, jelikož se kvůli zranění rukou v dětství nikdy nebyl schopný naučit psát. Většina lidí si kvůli tomu myslela, že je analfabet. On však čte velmi dobře, hlavně zprávy, které po něm posílají lidé, kteří ho podceňují. :D

Tentokrát byl k večeři opět kus koňského masa. Pro nás, co nejsme v armádě, to je vždy trochu nezvyk. Vězni, kteří to cítí až na konci chodby, by ovšem měsíce svého života, aby si mohli maso dát. Brambor bylo tentokrát dost, takže jsem ani nemusel sahat do svých, nyní už značně zredukovaných zásob.

Když přišli poskoci s jídlem a vodou pro vězně, rozdal jsem úkoly a sám se vydal ke dveřím, na kterých bylo uhlem naškrábáno MUCHOMOR. Nejdřív jsem jen nahlédl dovnitř, a teprve když jsem viděl, že stále leží připoutaný na lůžku, vstoupil jsem dovnitř. Okamžitě otevřel oči a díval se na mě.

"Jestli mi slíbíš, že dnes opět nebudou žádné problémy, opět ti uvolním ruku." Položil jsem podnos na bedýnku, která se překvapivě od včerejška ani nepohla.

Chvíli na mě ještě mžoural, než otevřel pusu. "Jak jsem řekl včera, s jednou rukou nemůžu být nebezpečný, ani kdybych chtěl." Měl už o dost klidnější hlas, než minule.

Přistoupil jsem k němu a jednu ruku uvolnil. Očividně to pro něj bylo velice příjemné, být schopný pohybu, i když jen tak malou částí těla. Sám jsem si nedokázal představit, jaké by to bylo strávit několik dní v té samé poloze.

Chtěl jsem mu podat jeden z těch starých bochánků, které byly dnes pro vězně přiděleny, když jsem si všiml jeho pohledu. "Spíš bych se radši nejdřív napil. Po tomhle bych se v tomhle stavu tak akorát udusil."

No jo, nedošlo mi, že vlastně od minula nicnepil. Ale taková jsou holt pravidla. Podal jsem mu tedy nejprve číši s vodou.

"Proč jsi vlastně chtěl na Fortalito zaútočit s tou hordou můch?" Z té vzpomínky mě opět zamrazilo. "My na vás přece neútočíme. Náš národ preferuje mír a prostor pro vzdělání před mocenskými půtkami."

"Tady přece nejde o žádné mocenské půtky. Pár těch můch, co se u nás kvůli vám množí, napadla jednu holčičku od nás z vesnice a mě v tu chvíli zkrátka trochu hráblo a neovládl jsem se."

"Ale. Takže MY můžeme za to, že se u vás v těch vašich špinavých rašeliništích rodí můchy? My jsme, narozdíl od vás, všechny rašeliniště vysušili a zůrodnili, takže by se dalo říct, že jsme trefili dvě můchy jednou ranou."

"Možná kdybyste si vyndali hlavu z těch svých naparáděných zadků, věděli byste, že můchy se nerodí v rašeliništích, právě naopak. Můchy se rodí z mrtvol, které k nám posíláte Černou řekou. Rašelina je jediná, která je schopná mrtvé pozřít tak, aby se můchy nerodily."

"A proč bychom vám u všech duší posílali řekou mrtvé? Na to máme zvláštní cech, který se stará o ceremoniál zpracování těl, při kterém duchové Amaenita tělo přemění na posvátnou houbu."

"V tom případě pro tu vaši svatou houbu asi nebude taková poptávka, když nám do Říše připlouvá každý měsíc víc a víc těl."

To je neuvěřitelné, jak moc si je ten člověk schopný navymýšlet. Proč bychom házeli těla mrtvých do řeky, když je můžeme nechat přeměnit na to nejcennější, co máme - jedinou věc, která dokáže efektivně hubit můchy. Proč by si ale vymýšlel něco takového?

Pak už jsme moc nemluvili. Oba jsme byli očividně naštvaní, takže to nemělo ani cenu. Když dojedl a dopil, zase jsem ho připoutal a odešel.

Další den to bylo podobné, ale hlavou mi pořád vrtalo to s cechem. Následující den mi to nedalo a u oběda jsem téma nadhodil před Clavulinem s tím, že jestli má někdo šanci do toho proniknout, je to on. Jaké bylo překvapení, když mi řekl, že spolu se stoupající produkcí houby klesla její cena natolik, že teď cech nemá dost peněz na to, aby platil všechny členy. Těla, která nemá kdo obstarávat pak končí prostě v řece, a to hlavně u hranic, aby se voda v Království neznečistila. A navíc to řekl jako by mu to bylo úplně jedno! To snad nikdo nechápe, jaké to má strašné následky?

Muchomor

Tentokrát ten muž dorazil už brzy odpoledne. Neměl jsem mu co říct, takže jsem jen čekal, co si na mě vymyslí tentokrát. Možná už se nachýlil můj čas. Aspoň se konečně trochu rozhýbu. On si ale jen sedl a začal vrtět hlavou.

"Byla to opravdu pravda. Co jsi říkal, s těmi těly v řece. Ověřil jsem to. Musíme s tím něco udělat. Takhle to přece nejde. Nikam to nevede."

"No, já se trochu snažil s tím něco udělat. Jasně, možná jsem nezvolil ten nejdiplomatičtější způsob, ale teď každopádně nejsem zrovna v postavení, kdy bych mohl měnit pochody v Království."

"Nojo, to je pravda. Ale já budu potřebovat pomoc od někoho od vás. Musíme ... mmmm ... nevím! Musíme něco vymyslet. A mimochodem, jmenuju se Amaeniro."

Teda, to jsem nečekal, po tom posledním výstupu, kdy odcházel jako bouřkový mrak, si to přišaškuje a najednou je celý sluníčko a kytičky a spojenectví. Jestli to je zase nějaký jeho trik! Pak jsem si ale uvědomil, že už jsem o něm slyšel.

Ryzák jsme mu u nás říkali. Přišel z Království, když ho už nebavilo se pořád řídit rozkazy. Dva úplňky u nás ve vesnici dělal můchobijce, ale pak vyrazil dál na jih, zřejmě hledat si nevěstu.

Celý následující týden pak za mnou Amaeniro chodil. Vymýšleli jsme, co udělat, aby se dosavadní situace změnila. Už jsem dokonce ani nemusel být připoutaný, což bylo skvělé. Mé tělo bylo zvyklé na každodenní pohyb a trvalo mi, než jsem se dostal zase do formy. Docela jsme se spřátelili. Vyprávěl jsem mu o mé ženě a o lidech z vesnice a on mně zase o své tetě a strýci. O matce nebo otci se však nikdy nezmínil.

Jednou se objevil s amuletem na krku, prý pro štěstí. Když jsem se ho na něj zeptal, řekl mi, že to je jeho jediná památka na matku, která zemřela při porodu. Samozřejmě, že jsem emblém na něm poznal. Jenom si vzpomenout. Bylo to už tak dávno. No jasně! Strýc Lychen, to musí být starý Lišejn, o kterém mi vyprávěl můj učitel. Podle stejné logiky, by Smržika byla... "A nejmenovala se tvá matka náhodou Morchellina?"

Celý ztuhl, oči do kořán. "Jak to můžeš vědět?"

"Můj učitel mi kdysi vyprávěl o bratrovi a sestře, kteří museli utéct z vedlejší vesnice. Její žárlivý muž ji prý podezříval, že dítě, které nosila, má s někým jiným, a nutil ji, aby užívala byliny na potrat. Jenže ona své ještě nenarozené dítě tak milovala, že se ho nedokázala vzdát. Říkalo se, že se vydali do Království začít nový život. Zdá se, že aspoň jednomu z nich se to podařilo. No a ten emblém, co nosíš na krku, je znak tvé původní rodiny v Říši."

"Proč mi to strýc nikdy neřekl? Přece jsem se na matku a otce tolikrát ptal."

"Zřejmě chtěl sebe i tebe chránit. Asi sám nejlépe víš, jaký názor mají v Království na obyvatele Říše."

Amaeniro

Kapitán Pleurot si mě po několika dnech opět nechal zavolat, abych ho informoval, jak se mi daří s naším vězněm. Nejdřím jsem se chystal si něco vymyslet, abych získal čas, než přijdeme s nějakým plánem. Potom jsem si ale uvědomil, že kapitán by se na něm mohl klidně i podílet. Je to rozumný člověk. Neřekl bych přímo dobrák, ostatně to v armádě ani nejde. Je to ale člověk, který se nenechá zaslepit negativními city.

Když jsem mu vysvětlil, jak se situace má, vůbec ho to neznepokojilo. Jako by to tak nějak očekával. Myslí si snad, že jsem se nechal zmanipulovat? A co když má pravdu? On ale promluvil naprosto v klidu a otevřeně. "Vidím, že jsem zvolil správně, když jsem tě na něj přidělil. Obával jsem se, že kdybych na Muchomora ... tak se jmenuje, že? Obával jsem se, že kdybych na něj nasadil někoho z armády, nemohli by proniknout za závoj lží a pověr, které tu o Říši kolují. Včera se vrátil Lactorias z roční mise, na kterou jsem ho vyslal, abych sám zjistil, co je vlastně pravdy na tom, co nám tvrdí ministr Psilocyp."

"Takže nezemřel při průzkumu, jak nám tvrdili při posledním návratu?"

"Prosím, nenuť mě to opakovat. Každopádně, máme v rukou nyní dost důkazů, abychom mohli tu jeho lež veřejně odhalit a ukončit tak tento léta trvající spor. Mám zjištěno, že král o ničem neví. Nevíme ale, na jakou stranu se postaví. Musíme být proto nanejvýš opatrní."

Ještě ten večer mi ve zdejší krčmě Lactorias vyprávěl, co všechno jako Ryzák zažil. Jeho vyprávění jsem si užil o to víc, že jsem si celou dobu myslel, že je mrtvý. =)

Následující den jsme se s kapitánem v jeho pracovně sešli všichni - já, Lactorias a eskortován byl i Muchomor. Konečně jsme mohli dát dohromady vše, co jsme doposud věděli. Ukázalo se navíc, že Clavulin jako zdroj informací neposloužil jen nám, ale i ministrovi. Ten už jistě začal krále nenápadně přiklánět na svoji stranu. Rozhodli jsme se tedy jednat ihned.

Nejprve kapitán rozeslal psaní do všech hraničních stanovišť, vylíčil v něm tamním velitelům situaci, ale zároveň je požádal, aby o tom nikomu neřekli. Do dvou dnů přišla od většiny z nich odpověď, že jsou ochotni spolupracovat.

Nyní přišlo na řadu jednání se samotným králem. Při příležitosti pravidelného sněmu byli pozváni všichni velitelé a starostové. Mě vzal s sebou kapitán jako svého pobočníka. Jeho stálý pobočník sice měl výhrady, ale posloupnost velení chápal dostatečně na to, aby je nějak zvlášť projevoval.

Nejprve se debatovalo o stavu infrastruktury a zásobování v regionech. Překvapivě o posvátné houbě ani tělech zemřelých nepadlo ani slovo. Chtěl jsem něco namítnout, ale kapitán mi dal najevo, že není ten správný čas. Poté se řešily daně. Starostové samozřejmě požadovali snížení. Už třetím rokem byla špatná úroda, což výše daní nijak nereflektovala. To ovšem král zamítl s tím, že je potřeba obnovit hraniční věž, která v nedávné době spadla, zrovna když nám hrozí takové nebezpečí z Říše.

Posledním bodem byla armáda. Obeslaní velitelé se na sebe začali nervózně koukat. Slovo si ale jako první vzal ministr Psilocyp. "Vážení pánové, dovolte mi, abych vám konečně oznámil výsledek našeho vyjednávání se zástupci Říše. Jak víte, již půl roku se snažíme, aby Říše konečně ukončila svou nepochopitelnou agresi vůči našemu Království. Zjistil jsem ovšem, že obyvatelé Říše nejsou schopni žít v míru, vedle naší vyspělé kultury. Nechápou, že mohou žít dva rozdílné národy vedle sebe bez toho, aniž by se vůči sobě chovaly nepřátelsky. Nejsou schopni dostat se na takovou úroveň vědění a poznání, jako máme my. Proto byla včera pozice ministra diplomacie nahrazena pozicí ministra války, kterou budu nadále vykonávat já. Žádám proto s okamžitou platností, aby všichni přítomní velitelé vedle přísahy králi poklekli také přede mnou, čímž se završí pyramida velení."

Někteří se začali pomalu zvedat, aby se před ministrem seřadili a mohli ho hromadně přijmout jako svého vrchního velitele. V tu chvíli ale kapitán Pleurot bouchl do stolu. "Ne, to odmítám."

Král, který do té chvíle jen čekal a pozoroval, najednou řekl: "Zřejmě, Pleurote, nechápete, kdo je tu králem. Ministr mluví mým jménem. Jeho žádost je žádostí mou, tedy vaším rozkazem. Jen si nemyslete, že mě dopředu neupozornil na to, co připravujete. Můžete být rád, že vám vůbec dávám šanci, abyste v tom nepokračoval a plnil svou povinnost. Nejste tak nenahraditelný, jak si myslíte."

V tu chvíli už jsem to nevydržel a vložil jsem se do toho. "S prominutím, pane králi, nemáte všechny informace..."

"A vy jste jako kdo? Někdo z kapitánových krys? Člověče, vždyť vy skončíte na šibenici za přípravu povstání."

V tu chvíli se do toho vložili i ostaní velitelé a postavili se za nás. "Myslím, že armáda stojí na naší straně. Pokud nás nevyslyšíte, tak to povstání opravdu nastane."

"Co se to tu u všech duší děje?!? Jestli mi to okamžitě nekdo nevysvětlí, nechám vás pověsit všechny." Kapitán Pleurot se tedy dal do vysvětlování.

"To je směšné, přece byste, pane králi, nevěřil těmhle železným hlavám. Přece mě znáte, nikdy bych vám nelhal." Ministr podvědomě začal couvat. Dva starostové se ale postavili za něj a chytili ho za paže. "Nesahejte na mě. Pusťte mě, nebo vás nechám poslat do první linie! Já teď oficiálně vedu armádu a vy všichni máte povinnost se řídit mými rozkazy! Slyšíte?"

Král jenom kroutil hlavou. "Tohle přece není možné. Není možné, aby si to všechno vymýšlel. Vždyť přece..."

Muchomor

Od toho dne se začaly dít radikální změny. Místo ministra diplomacie/války bylo zrušeno a místo něj vznikla rovnou komise pro zahraniční vztahy, ve které jsem dostal důvěru zasednout vedle Amaenira a Lactoriase i já. To jsem ale odmítl a vrátil se zpět do Říše, do naší vesničky, ke své Kropilce, která ode mě, chudák, za celou dobu nedostala jedinou zprávu. Když mě uviděla, na chvíli úplně zkoprněla. Nevěděla, jestli se jí to jen zdá. Celý večer jsme jenom leželi v obětí a užívali si jeden druhého.

Věci se pak hodně měnily. Po rozhovorech se obě země dohodly na ekosystému, který bude vyhovovat oběma stranám. Obyvatelé Království se sice ještě nejakou dobu báli za hranice. Mezitím začali chlapci z Říše podnikat výlety do Království. Původně tam chodili hledat volně rostoucí posvátné houby, aby mohli snadněji bojovat s můchami. Často si ale přiváděli s sebou dívky, které tam potkali a do kterých se zamilovali. Chlapci z Království to potom začali napodobovat a časem už byli všichni tak promíchaní, že už nebylo potřeba hranic.

Černá řeka už byla černou jen podle názvu. I ryby se v ní časem objevily, i když lovil už je někdo jiný. Náš starý rybář se rozhodl odejít, když jsem mu řekl, že už se Hlivkanevrátí.