osudem takřka skolen, sťat
nebýt dívky, co nedá mi spát
rozhodující byla ta noc
po které srdce bije jak o pomoc
měl snad se mnou Osud přecijen slitování?
konečně činy místo neustálého slibování
tvář její schovává se pod kapucou každé dívky
a na mysl tanou zakázaná slova o milování
čekaje na příchod dne soudného, dne touženého
zubí se do aparátu za zvuků chorálů hanby
jako by se provinil, když dopustil se něčeho tak umělého
a teď přemýšlí, kam by se před sebou samým ukryl
toužím po tvých rtech
jako květiny čekající dlouho v záhonech na déšť
i když pro sebe máme jen sobotu pouhou, kéž
nekonečná je, žádný spěch
hlavu bych ti na rameno složil
a nechal zvolna naplňovat potřebu tvé blízkosti
přemítal bych, co všechno jsem s tebou prožil
krásy, klid i radosti
jedna dívka měla tak trochu mé srdce v dlani
navenek manul, uvnitř však podobná spíše lani
večery byly krásné a rána zase těžká
pak se dozvěděla, že je koloběžka