Tatínek by měl jistě radost. Přilepil poslední část trysky a podíval se na své dílo. Samozřejmě nebylo bez chyby, ale tělo bylo pevné a i menší náraz by měl letoun přestát bez vážnější újmy. Za oknem se z hustých mraků řinula voda. Dnes to ještě nepůjde. Plastový pilot, nápadně připomínající tátovu uniformu byl na místě a vyhlížel zítřek tak netrpělivě, jak jen mohl. Tatínek byl opravdový hrdina. Ničeho se nebál, ale zároveň by nikdy neohrozil posádku vzletem v takovém počasí.
Otevřel oči. Známé místo. Nezajímavé místo. Nesnášel ho. Takže druhá operace byla za ním. Další řezání v hlavě. Pocit jinak nesnesitelné bolesti, naštěstí tlumené neobvyklou dávkou morfinu. Třetí ho čekala za 2 dny. Nebo možná ani to ne. Jak dlouho vůbec spal? A není to jedno? Kam spěchal? A proč vlastně? Teď už ho létat nenechají. Je z něj doživotní chodec. Zkusil si zahýbat prsty u nohou i na rukou. Povedlo se. Alespoň malá útěcha. Nebýt člověkem, byl by už mrtvý. U každého jiného živočišného druhu to tak je. Když přijdou o svoji přirozenost, zemřou. To člověk si váží kvantity života víc, než jeho kvality. Člověk srab, nečestný, nehodný úcty.
Listí pomalu opadávalo z načervenalých korun javorů stojících na okraji pole. "Wyżej!" Pod nejvyšším z nich někdo umístil kámen s vytesanou přídí letadla. "Jeszcze wyżej!" Vnoučata byla přesně to, co mu opět vrátilo chuť do života. Nad hlavou jim poletovalo letadélko s pilotem nápadně připomínajícím tatínkovu uniformu. Cítil, že je stále s ním, že ho nikdy neopustil. Zvedl páčku předních klapek a letadlo vylétlo výš za jásotu dětí. Usmál se.