sci-fi/fantasy mikropovídky do 100 znaků
Helma se válí na zemi. V ruce štít, poslední přítel. Kde bitva skončila, začal festival frustrace.
Stojím u okna a sleduju hvězdy. Už se pro mě nevrátí. Poslední pohled na Zem, než se oddám šílenství.
Ruce se mu třásly. I když se snažil, nedokázal z prstu vykřesat už ani jiskru. Celý svět v plamenech.
Všichni utíkali a křičeli, jako by do nich stříleli. Rozhodl se, že se na to nemůže dívat a strčil oči do kapsy.
Skupina lodí dorazila do cíle úspěšné mise. Nikdo ale neoslavuje. Žádní další lidé už nejsou.
Paprsek se snesl a dopadl na pahorek. Po staletích pustošící ledové zimy se objevily první lístky sněženek.
Byl jeden mladý muž, který šel do války. A než se nadál, byl starý.
Okolo létaly blesky a řinčely čepele. Pohoda však není o tom, co vnímam, ale co je ve mně. Jako tento meč.
Pohltila ho temnota. Chtěl odejít, neměl nohy. Chtěl rozsvítit, neměl ruce. Neměl oči, jen naděje.
Stejná uniforma, stejná sféra. V chrámu, který tu kdysi odstřeloval, se dnes žení.
Nemohl se odpojit. Byl kancléřem, byl důležitý a milovaný. V reálu zatím ve špíně umíral.
Vlak dojel na konečnou. Během cesty jen 2 předvídané prohlídky. Konečně uvidí svou ženu.
Zas ho bolela hlava. Nevěděl proč, ale věděl, že tentokrát je to vážné. Zabijáci už byli blízko.
Nepřestával bojovat. Bohové ho nikdy neopustí. Zemře pro ně. Ač zemře jejich vlastní rukou.
Ještě 20 metrů. 10. Hotovo. Všechen vzduch přečerpat do kapsle. Děti budou žít.
Díval se na měsíc. Pomalu upažil, rozpažil. Hodiny ubíhají rychle, když jste smrkodlak.